Vyčerpání z videohovorů lze (vy)řešit

Od vypuknutí pandemie se volání přes aplikace jako je Zoom, Skype, MS Teams nebo Google Meets stalo nedílnou součástí našich životů. Brzy se ale začal objevovat fenomén, který výzkumníci označují jako vyčerpání způsobené dlouhými videohovory. Zakladatel Stanfordské Virtual Human Interaction Lab (VHIL), profesor Jeremy Bailenson, se rozhodl zkoumat, jaké psychologické dopady na nás každodenní několikahodinové videohovory mají.

Bailenson se rozhodl provést výzkum na aplikaci Zoom, ale výsledky se týkají vesměs všech aplikací umožňující videohovory. Bailenson rozčlenil aplikaci na její jednotlivé funkce, které individuálně analyzoval a došel ke čtyřem základním důsledkům.

Čtyři důvody proč

1. Nadmíra blízkého očního kontaktu

Množství lidí, které se na nás při videohovorech neustále dívá, je pro lidi nepřirozená. Při běžné schůzce lidé v místnosti mění pozornost a dívají se na různé věci – na řečníka, do telefonu nebo si dělají poznámky. Nicméně při videohovorech se většina lidí kouká na sebe navzájem. I když si člověk dělá poznámky, píše je s pocitem, že na něj ostatní neustále koukají. Počet i intenzita pohledů je mnohem vyšší, a i proto jsou pro nás videohovory náročnější.

Dalším důvodem je i nadměrná velikost a počet obličejů v naší bezprostřední blízkosti. Při videohovorech máme obrazovku jen několik desítek centimetrů od obličeje. V reálném životě takovou vzdálenost považujeme za intimní a většinou se v ní nachází jen jeden člověk, ostatní lidé se nacházejí ve větší vzdálenosti. To znamená, že obličej člověka v naší bezprostřední vzdálenosti se jeví jako větší, kdežto vzdálenější obličeje vypadají menší. Při „zoomování“ jsou všechny obličeje vesměs stejně velké a zpravidla se nacházejí v bezprostřední vzdálenosti od našeho obličeje. To způsobuje tenzi a stres.

Řešení: Zmenšit okno videohovoru. Uvidíme jen řečníka, takže se nebudeme cítit pod dohledem ostatních uživatelů a zmenšením okna se navíc zmenší i obličej řečníka, takže nám bude připadat ve větší vzdálenosti a my budeme klidnější

2. Neustálé pozorování sebe samého

Pokud má člověk při videohovoru zapnutou kameru, s největší pravděpodobností se na sebe téměř pořád kouká. Podle Bailensona by se to dalo v reálném životě přirovnat k situaci, kdy bychom měli vedle sebe při všem, co děláme, zrcadlo. Neustále bychom se dívali na sebe jak vypadáme u rozhovoru s kolegou, u rozhodování se, při dávání a přijímání zpětné vazby, pořád bychom se viděli v zrcadle. Takové prostředí by bylo pro většinu lidí naprosto nevyhovující. Bailenson dále říká, že kdykoli vidíme vlastní odraz v zrcadle, jsme vůči sobě více kritičtí, koukání do zrcadla tak na nás má spíše negativní než pozitivní dopad. U videohovorů vidíme vlastní odraz několik hodin denně, to naší psychice nijak nepomáhá.

Řešení: Přizpůsobení obrazu. Téměř všechny aplikace pro videohovory nabízejí funkci „skrýt vlastní obraz“. Ostatní vás uvidí, ale vy sami sebe ne.

3. Videohovory výrazně omezují náš přirozený pohyb

Když s někým voláme přes telefon, přirozeně se pohybujeme, chodíme po místnosti, po ulici. Při videohovorech ale zpravidla jen sedíme. Sedět tolik hodin v kuse bez žádného pohybu není pro člověka přirozené. Bailenson uvedl: „Momentálně vzniká výzkum, jehož předběžné výsledky ukazují, že kognitivní funkce jsou u lidí mnohem lepší, když se hýbou, než když jen sedí.“

Řešení: Změnit rozvržení prostředí. Volat v místnosti, kde můžeme chodit, umístit naše zařízení s videokamerou tak, abychom se mohli volněji pohybovat, a přitom být stále v záběru, anebo si čas od času kameru vypnout / odejít ze záběru a přirozeně se protáhnout.

4. Kognitivní zátěž je u videohovorů mnohem vyšší

U běžné face-to-face interakce hraje významnou roli neverbální komunikace. Neverbální gesta nebo chování přijímáme a interpretujeme podvědomě. U videohovorů je ale potřeba pro neverbální komunikaci vytvořit mnohem větší úsilí. Pro vyjádření souhlasu nyní nestačí jen pokynout hlavou, musíme se ujistit, že máme zapnutou kameru, že jsme v záběru vidět a zvednout palce na tak dlouhou dobu, a tak výrazně, aby mohli ostatní účastníci gesto zaznamenat. Naše kognitivní funkce jsou mnohem více zatížené a pro vedení „běžné“ komunikace náš mozek musí spálit více kalorií.

Řešení: Občasné přepnutí z videohovoru na audiohovor. Nejen že vypneme vlastní kameru, takže můžeme přestat s naší (nadměrnou) neverbální komunikací, ale zároveň se nemusíme snažit zaznamenávat neverbální komunikací ostatních účastníků.

Závěr

Bailensonovy výsledky byly důležité nejen pro vývojáře aplikací pro videohovory, ale také pro školy a firmy, které využívají videohovory na denním režimu. Videohovorové vyčerpání zažívá velké procento populace a čím dříve ho pochopíme, tím dříve ho budeme moci snížit.

Bailenson nakonec téma uzavřel: „Videohovory jsou skvělé pro komunikaci na dálku, ale měli bychom o nich přemýšlet jen jako o médiu. Jen proto, že video používat můžeme neznamená, že bychom měli.“

Zdroj: news.stanford.edu
Obrázek: unsplash.com

Tags

Související články

Napsat komentář

Back to top button
Close
Close